Po operaci...

Po několika týdnech v nemocnici, kdy jsem zažila stavy od totálního nevnímání okolí způsobeného léky(tzv. "skořápka člověka bez vnímání okolí") přes vztekání se, že nepůjdu domů o pár dnů dřív, až po rozchod.
Najednou jsem byla doma. A tak nějak  jsem nevěděla co. Neměla jsem žádnou perspektivu. Ano, žila jsem.. ale pro co? 


..... Holky, kamarádky, které za mnou byly jeden den na návštěvě mi zpětně řekly, že jsem byla strašně... vycuclá, bez života, taková "troska" ...
Byla jsem po rozchodu, a co si budeme povídat, moc mi to nepomohlo. Ale snažila jsem se nějak jet dál. .. Dokončit to, co jsme s doktory začali. A co se hlavně ukázalo jako funkční - po provedení bypassu dvou mých břišních tepen jsem zase mohla přijímat potravu jako normální člověk. Prokrvila se mi střeva a začal fungovat žaludek plus všechny břišní orgány. Zároveň mi při operaci odstranili i nefunkční ledvinu, takže už  nebyly žádné další bolesti. 

Začala jsem normálně jíst. Přibírat. Od narození sice jsem drobek a asi nikdy nebudu mít kdovíjakou váhu, ale z těch 33 kg mám nyní 40. Pro mě je to strašnej pokrok. Časem možná budu mít i více ( 45-50 kg )
Relativní pohoda a dobrý konec, že?


Takže pro co jsem pak vlastně žila? HLAVNĚ pro sebe a své zdraví. Pro lidi kolem mě a především pro rodinu - mámu, tátu, ségru, kamarády, ale i pro Maggie.